Vítejte u článku číslo 2 v sérii pro ledňáčky, tedy ty z vás, kdo se rozhodli, že je čas začít se o sebe trochu více starat. To je super rozhodnutí. Pochvala a pohlazení.
Zároveň víme, že většina z vás to nevydrží déle, než měsíc. Chápu to; je toho prostě příliš a kdo se v tom má sakra vyznat, když to bolí a je to nepohodlné.
V téhle minisérii udělám všechno pro to, abyste rozuměli všemu, co si v příštích pár dnech začnete číst — tedy příspěvky od lidí, kteří se trénováním živí a rozumí mu. Protože když budete vědět, nápor na vaši hlavu nebude takový.
A vy přece nejste jako Franta od vedle. Vy vydržíte.
(Poznámka bokem — moji milí profíci a lidé, co už nějakou dobu cvičíte, berte v potaz, že nejste cílovka tohohle článku. Díksson.)
Jelikož je mi jasné, že nemáte celý den na čtení (protože začínáte trénovat!), přejdu rovnou k věci.
Jsou lidi, kteří tvrdí, že trénink a cvičení jsou dvě rozdílné věci. (Já si to myslim taky.)
Trénujete s vidinou nějakého cíle. Soutěž, váha na čince, zaběhnutý čas, centimetry kolem pasu dole. To obvykle vyžaduje nějaký systém. Cvičíte také s vidinou nějakého cíle. Hýbat se, být zdravější, mít se dobře. To obvykle nevyžaduje žádný systém.
Povím vám malé tajemství. Je úplně jedno, jak tomu říkáte. Tak či onak se jedná o (1) fyzickou činnost, která má (2) nějaký následek.
Jinými slovy tomu říkáme (1) stimulus, a (2) adaptace.
Ještě jinými slovy tomu říkáme, že co vás nezabije, to vás posílí. Nebo taky posadí do konce života na vozík. Au.
—
Koncept “stimulus a adaptace” zní možná složitě, ale je v praxi velice jednoduchý.
Nevim, jestli jsem to už někde neříkal, ale tělo není debil. Tělo, pokud na něj hodíte něco nečekaného (tedy nečekaný stimulus, jako například že se rozhodnete uběhnout deset kiláků na jeden zátah, a nebo že se rozhodnete po dvaceti letech kouření krabky denně vyjít schody), pozná, že po něm chcete cosi, co neumí.
Vaše tělo je chytřejší než vy. Když ho ztrapníte tím, že ho donutíte hekat na schodech, udělá všechno proto, aby se příště trapas neopakoval.
Adaptuje se.
Táhni a srůstej.
—
Nerad to říkám, ale celý trénink a celé cvičení je jen a pouze o tom, že stresujete tělo do míry, se kterou už není tak úplně oukej, a tak zavelí k adaptační odpovědi.
Těžká činka? Oukej, příště přibalíme trochu svalů navíc.
Ufuněný? Dobře, příště trochu zlepšíme dýchání a uděláme si navíc pár věcí, aby se nám dostával kyslík efektivněji do svalů.
—
Položím vám zapeklitou otázku. Teda dvě.
První zní: když se poprvý vrátíte z posilovny (nebo poprvé oběhnete barák), uvidíte na sobě rozdíl?
Jelikož mlčíte, odpovím si sám:
Druhá zní: když se poprvý vrátíte z posilovny (nebo poprvé oběhnete barák), vyvolá to nějakou změnu uvnitř organismu?
Nehlaste se všichni. Ano, pravděpodobně vyvolá.
—
Přečtěte si to znovu a povězte mi, na čem nejvíc závisí vaše snaha o lepší zdraví, krásnější tělo a bystrý intelekt.
Odpověď zní “nevysrat se na to”.
—
Každý stimulus, je-li dostatečně velký, vyvolá adaptaci. Adaptace je příliš malá na to, abyste ji viděli hned, ale věřte mi, že pokud uděláte cokoli, na co váš organismus není zvyklý, adaptace probíhá.
Pokud ji chcete vidět, musíte ji krmit.
Jak? Více stimuly. Jak velkými stimuly? Takovými, abyste o nich věděli, ale aby vás nezabily. A to myslím i metaforicky. Pokud jedním z vašich předsevzetí není objevovat svého vnitřního masochistu, potřebujete cvičit do takové míry, abyste věděli, že jste něco dělali, ale abyste se přitom dokázali zvednout z postele a fungovat.
Protože pokud strávíte dva dny ve svalové horečce, tak se na to vyserete. Omluvte mou upřímnost.
—
Tím nechci říci, že zničit se je něco špatného. Pokud vás to baví, pokračujte v tom; kdo jsem já, abych vám kecal do věcí, které vám dělají dobře?
Stejně tak nechci říct, že se musíte vždycky hecovat. Nemusíte. Dosažení vašich cílů nebude pak možná tak jednoduché, jak by mohlo být, ale vám bude dobře. A o to jde, ne? Většina z nás se hýbe proto, že nám to dělá dobře.
Nebo proto, abychom byli zdraví, což ve výsledku znamená, že je nám dobře.
Nebo proto, abychom byli silní, což znamená, že je nám dobře.
Nebo proto, abychom uběhli deset kiláků, což znamená, že je nám dobře.
Nebo proto, abychom za dvacet let mohli vyhazovat vnoučata do vzduchu. Což znamená, že nám bude dobře.
Nebo proto, abychom se za padesát let byli schopní zvednout ze záchoda. Což znamená, že…však víte.
—
Ono takhle, jedna věc jsou optimální výsledky a optimální adaptace a optimální stimulus a optimální všechno. K tomu se dostanete. Je to opruz, ale některé z nás to baví řešit. Jsme divní.
Teď je váš úkol jediný — nevysrat se na to. Udělejte pro to všechno, a nenechte si vlézt do hlavy lidi, který vám budou tvrdit, že pokud nežerete 30 gramů proteinu v každým jídle, tak to nemá smysl.
Má.
A o těch proteinech se pobavíme příště.
A naprosto nejhorší je, jak strašně rychle se tělo adaptuje opačným směrem. Tj. když přestanu běhat na 2-3 týdny (rýmička, bolavý koleno, lenost) a pak zase vyrazím, s hrůzou zjistim, že kondice je v tahu a trvá další týden až dva, než se jakžtakž vyškrábu aspoň na 50 % toho, kde jsem byl předtím. A nedejbože, když je ta pauza delší... A to je děsně demotivační .. že třeba roční soustavný pohyb je během měsíce v háji. Už jsme asi starý :D.
Skvělá série. Já nakonec dospěl k tomu, že stačí mít organizačně jednoduchý, progresivní celotělový trénink o slušné intenzitě, najít si tréninkovou frekvenci, kdy mě to nezničí/nebude obtěžovat a nevykašlu se na to. Řešit protein dost obtěžuje a navíc už na něj zdaleka tak nevěřím, spíš na nějaké snadno dosažitelné minimum. A jeho vliv je celkem zanedbatelný oproti (ne)vynechávání tréninku.