Jak (ne)jíst

Ledňáččí série #3

Vítejte u článku číslo 3 v sérii pro ledňáčky, tedy ty z vás, kdo se rozhodli, že je čas začít se o sebe trochu více starat. To je skvostné rozhodnutí. Pac a pusu.

Zároveň víme, že většina z vás to nevydrží déle, než měsíc. Chápu to. Života je příliš, informací je ještě víc, a je tolik možností, jak to dělat úplně blbě (tedy, podle názoru influencera Tondy, kterej vás vůbec nezná).

V téhle minisérii udělám všechno pro to, abyste rozuměli všemu, co si v příštích pár dnech začnete číst — tedy příspěvky od lidí, kteří se trénováním živí a rozumí mu. Protože když budete vědět, nápor na vaši hlavu nebude takový.

A vy přece nejste jako Máňa od vedle. Vy vydržíte.

---

Není patrně lepšího času na rozebírání výživových strategií, než těsně po Vánocích.

Pokud jste jako já, bramborový salát vám lezl i ušima. Cukroví se přesunulo z fáze “nežerte to” do fáze “nikdo to nežere”. O vaječňáku ani nemluvim.

Vy jste teď svatosvatě odpřisáhli, že obžerství je konec. Budu dělat, že vám věřím. Minimálně do dalších Vánoc.

—

Téma stravy je z mého pohledu mnohem těžší uchopit, než pohyb. Budeme se mu věnovat nejspíše v několika příspěvcích, podle toho, o čem se mi zrovna bude chtít psát. (Nejsem systematickej člověk, no.)

Zatímco rozumným pohybem patrně nezkazíte nic zásadního (alespoň pokud vás při ranním běhu nesejme autobus), jídlem se toho dá podělat opravdu hodně. Na druhou stranu, dá se toho taky hodně spravit.

Vytáhněte vidličky, jedeme z kopce.

Dnes si povíme pár velmi jednoduchých a samozřejmých věcí. A když říkám jednoduchých a samozřejmých, nemyslím tím snadně aplikovatelných.

Fakt číslo 1: Chcete-li zhubnout, musíte přijímat méně kalorií, než vydáte. Chcete-li přibrat, musíte přijímat více, než vydáte.

Až se budete hrabat všemi těmi články tvrdícími, že bez počítání kalorií nemá ani smysl řešit stravu a srovnáte je s těmi články v komentářích pod nimi, kde se bude tvrdit, kterak počítání kalorií je zhůvěřilost a zbytečnost, zastavte se.

Protiřečí si autoři v tom, že množství přijaté energie záleží? Vsadil bych se, že ne.

(Jistě, najdete i takové, kteří mají jiný názor. Najdete lidi s různými názory. To neznamená, že se těmi názory musíte zabývat.)

Znamená to, že musíte počítat kalorie?

Počítání kalorií je nástroj, přátelé.

Nemusíte jej používat. Jednak je to opruz a druhak to neumíte (řekli jsme si, že vám nebudu lhát).

Můžete jej používat. Jednak si uvědomíte, kolik sežerete, a druhak…se zabavíte, nebo já nevim.

Pointa: na kaloriích záleží. Můžete se řídit jejich počítáním, tělesnou vahou, krejčovským metrem, pohledem do zrcadla nebo jen tím, zda vám je lépe. Cokoli je fajn start.

Fakt číslo 2: Každému vyhovuje něco jiného, a to je správně.

Schválně.

Kolik z vás ví, že nejlepší je jíst šestkrát denně malé porce? A kolik z vás ví, že přerušovaný půst je děsně zdravá věc? A kolik z vás slyšelo o neuvěřitelných výhodách warrior diety, kdy prý máte jíst jen jednou denně?

Mohl bych pokračovat dál a dál. (A pak ještě dál.) Sice bych se bavil, ale vám by to k ničemu nebylo, takže to dělat nebudu.

Až budete přemýšlet nad tím, který ze všech těch nejlepších stravovacích stylů zvolit pro vaši maličkost a budete se rozhodovat, co dál dělat, aplikujte trik z bodu 1 — zastavte se.

Co mají všechny tyhle věci společného?

Píšou je lidi, kteří našli svoji ideální dietu. Svůj stravovací styl. Našli to, co jim vyhovuje, a hlásí, že je to super.

Lowcarb? Ano! Vegan? Jistě. Carnivore? Do toho. Přerušovaný půst? Yep. Warrior? Proč ne!

Zkuste to. Zkuste to všechno. Načtěte si první poslední, dejte tomu čas a zjistěte, co dělá dobře vám.

“Ale jak to poznám?”

Poznáte. Věřte mi.

Fakt číslo 3: Hlad není život ohrožující stav

Spousta z nás má tak nějak vzádu v hlavě zakopanou představu, že mít hlad je něco škodlivého. Obzvláště, chcete-li shodit nějaké to kilo. Nevím, kde to vzniklo.

News flash: Hlad je normální. Hypoglykemický šok už méně. Anorexie je svinstvo.

Naučte se rozlišovat mezi hladem a problémem.

Pokud mi nevěříte, že hlad nemá obvykle nic společného s problémem, navrhuju jednoduchý experiment. Vynechejte oběd a soustřeďte se na to, co cítíte a kdy to cítíte. Přijdete na to, že ve 12, kdy obvykle otevíráte dveře Burger Kingu, budete mít hlad ukrutný a nebudete schopni myslet na nic jiného. Inu, co naplat, zabavíte se prací (pokud nemáte trpění rádi — v tom případě pokračujte). Pak zjistíte, že jsou dvě odpoledne, a vy zjistíte, že už vlastně takový hlad nemáte.

Něco byste jistě snědli, samozřejmě, ano, dvojitý s hranolkama, ale už to vlastně může klidně počkat do večeře.

Co chci, abyste si uvědomili je, že pocit hladu není zdaleka diktován jen tím, že byste opravdu měli jíst.

Je diktován tím, že si vaše tělo myslí, že byste měli jíst.

Že je zvyklé jíst.

—

Simvás — nikdo vám neříká, že máte hladovět. Říkám jen, že mít hlad je naprosto v pořádku. V těch svou věcech je významný, obrovský, příšerný rozdíl. Rozdíl mezi hladem a problémem.

Tak. Pro dnešek končíme. Zítra budeme pokračovat, jen ještě nevím o čem. Uvidíme.