Proč vědci neumí psát
Co jsem se namočil do popularizačního rybníčku, poslouchám, že je strašně málo vědců, kteří jsou ochotní psát články pro nevědce. To je pravda, a není se příliš čemu divit. Vědci totiž neumí psát.
Každý, kdo někdy měl tu čest začíst se do vědecké publikace ví, jak takový článek vypadá.
Jeho účelem je obvykle nahustit co nejvíce informací na co nejmenší prostor. Čtivost je něco, co jde stranou, protože důležitější je dostat do článku ještě o jeden výsledek navíc. Není zde místo pro čtenáře.
A když patnáct let tvoříte a konzumujete jen takovéto texty, má to své následky.
Popularizační text je totiž úplně jiný, než text vědecký.
Víte, ono to není o tom, že bychom snad neznali pravidla, jak napsat dobrý text.
Vetšina z nás není úplně dementní (říkám většina!), a tak si dokážeme najít návody na to, jak napsat článek tak, aby to někdo chtěl i číst. Dokážeme si dojít na seminář od lidí, kteří se psaním textů pro laiky zabývají celý svůj život. Dokážeme si udělat poznámky a jaksi momentálně to zpracovat.
Jen to nedokážeme udělat.
Nedokážeme běžnému čtenáři vysvětlit, o čem mluvíme, protože raději použijeme jedno cizí slovo místo toho, abychom věnovali tři řádky pro vysvětlení, co tím slovem myslíme. On si to přece čtenář najde. My musíme do textu nacpat více informací, jinak nebude vědecký.
Neumíme nechat čtenáře nadechnout. Není to vědecké.
Neumíme dát textu osobnost. Osobnost není objektivní, a je tudíž ve vědeckém textu silně nežádoucí.
Nedej satan, aby se v textu pro laiky objevil nějaký názor. Názor totiž není vědecký, pokud jej nedokážeme podepřít minimálně čtyřmi citacemi primárního textu.
—
Hele, já nevim jak vy, ale já, když přemýšlim nad tím, co pro mě dělá (a vždycky dělalo!) dobrej text, napadne mě následující.
1) Pochopim ho.
Je to stejný, jako když přijedu do autoservisu a začnou na mě lítat čepy, nýty, nápravnice a podobný svinstvoslova, o jejich významu něco matně tuším a tak radši kejvám a předstírám, že vim, o čem se mluví.
Každej chlap přece ví, co je to čep a nápravnice.
Minimálně od doby, co svýmu synovi pořídil knížku “Jak si postavit auto”.
2) Nezabije mě na další hodinu.
Občas stačí, když mi autor nechá jeden řádek na nadechnutí.
Nebo dva.
3) Pamatuju si, kdo ho napsal.
Jsem z té generace, co vyrostla na časopisech o počítačových hrách. Tehdy tam psali lidi, který člověk poznal podle prvního odstavce - a byli zárukou toho, že text bude, bez ohledu na téma, o kterém pojednával, výbornej.
Mám to tak dodneška. Je mi celkem jedno, kdo je pod textem podepsanej, ale některý články si pamatujete a když pak čtete jiný, je ve vás takovej ten pocit “tohle už jsem někde viděl”.
4) Po jeho přečtení vim, co si o tématu myslim.
A ne, tím nemyslím přístup “ode zdi ke zdi”.
Ono totiž konstatování “nevíme” je taky velmi právoplatný názor, a pokud se ptáte mě, je to jeden z těch nejlepších a nejméně zastoupených názorů.
Jenže ono i to “nevim” se dá napsat jako “nevim, ale myslím si, protože”. A myslím si, že by se to mělo dělat, protože “nevim” je stav, se kterým jako čtenář do článku tak nějak obvykle vstupuju - a jediná věc, kterou nechci, je ztratit pět minut čtením něčeho, co ve mně zanechá úplně to stejné “nevim”.
“Nevim, protože” je neporovnatelně lepší, než “nevim”.
—
Tím tady nechci střílet do vlastních řad ani předstírat, že tyhle věci umim.
Snažím se je umět, to ano. A vždycky si myslim, že to tak je, dokud si nepřečtu svůj třeba rok starej text (tedy v době, kdy jsem to už uměl, samozřejmě) a po tom, co si omlátim hlavu o zeď z toho, jak mizerně to vypadá, se uklidním tím, že teď už to přece dělám jinak.
Můj názor je, že dokud více z “nás, vědců” neupustí od svého “vědectví” a nesestoupí z obláčku mezi lidi, který ví, co jsou to čepy a nýty, bude popularizace ve stejným stavu, jako je teď.
Nevim, no.
Je to jen můj názor.