O (ne)přirozené stravě

metabolismus #6

V minulých dílech jsme si vysvětlili, jak se dá ztrácet tělesná hmotnost (dýcháním), tedy jak zhubnout (přijmout méně, než vydáme) a jak se to dá udělat lépe a hůře (podle toho, jak moc máte rádi svou metabolickou kapacitu a schopnost konat nějakou těžší činnost).

Dneska si povíme o tom, jak se všemi těmi detaily zabývat co nejmíň. Protože přemýšlení bolí. Mě stejně, jako vás.

A, jako obvykle, všechno to už dávno víte, já to jen napíšu.

—

Evoluce je zajímavá záležitost.

Většinou ji lidé používají jako úvahotvorný argument k tomu, co by snad mohlo (mělo?) být. Nejsem zastáncem křišťálových koulí, jak jste si snad už u mě mohli všimnout. 

Chci mluvit o tom, že evoluce je něco, co dokáže dát smysl i zdánlivě nesmyslnému. 

Jinými slovy, pokud něco v biologii nedává smysl ve světle evoluce, patrně to je prostě špatně. 

—

Jednou z těch věcí jsou průmyslově zpracované potraviny.

Ty nám rádi jejich výrobci a někteří nutriční poradci prezentují jako prospěšné, obohacené vitamíny a minerály, vlákninou, vysokoproteinové, prostě dokonalost v krabičce. 

Na druhé straně to samozřejmě líp chutná, protože tamhle je navíc nějakej cukřík, tamhle sůl, a tady zas tuk. 

Na třetí straně toho sníme víc, protože ten cukřík, sůl a tuk nám docela brnkají na mozek. Doslova. 

—

Náš mozek je evolučně naučen vyhledávat určitý typ potravy. 

Respektive, přesněji, mozek nás odměňuje pocitem blaženosti, když tu potravu najdeme. Něco sladkého, jako třeba zralé ovoce. Něco tučného, jako třeba flákotu (z mamuta, samozřejmě). 

Náš mozek není blbej a ví, že přijde hlad, a tak nás (nebo snad sám sebe? s těma mozkama je prostě problém..) odměňuje za to, když najdeme a sníme extra flákotu.

Protože ty extra kalorie se budou hodit, až bude hlad.

—

Jenže dneska hlad (minimálně v populacích, které si tuhle zprávu přečtou) nějako moc není. 

Mozek to neví. Vaše tělo to neví.

Lépe řečeno, racionálně to ví, ale ty regulační mechanismy — ty, které nejsou vědomé, ty, které se formovaly v podstatě od počátku života na Zemi, všechny ty dopaminy, leptiny, ghreliny a inzuliny — ty neví, že posledních nějakých padesát let vyrábíme “jídlo” v továrnách.  

Je to příliš krátká doba na to, aby se přenastavily mechanismy staré desítky, stovky tisíců let.

Mechanismy, které v reakci na přirozenou stravu samy řeknou “mám dost”. 

Které vám nedovolí sníst dvacet pomerančů (nejste-li příznivcem zvracení), ale bez mrknutí oka vám dovolí vypít litr pomerančovýho džusu, ještě skleničku, pane vrchní…

—

Přirozená strava je ta, se kterou se člověk mohl setkávat i předtím, než byly výrobní linky. 

Je to strava, na jejíž složení se adaptoval lidský metabolismus a hormonální reagulace. 

Strava, kterou nemusíte o nic obohacovat, aby byla ještě prospěšnější. 

—

Jasně, ani to bio není to, co z něj reklama dělá — ale někde se začít musí. Pokud ten začátek bude tam, že vyhodíme toustovej chleba z Penamu, tak asi dobrý.

Což mi připomíná, že bych si dal tousty k večeři. Jsou fakt dobrý. :-D