Jednoduchý problém s komunikací vědy

Jak se vlastně píše vědeckopopularizační článek? Kde je hranice mezi komunikací vědy a kecáním do věcí, o kterých člověk nic neví? A jak moc zjednodušení je ku prospěchu věci?

Dělat něco, co se obecně nazývá “popularizací vědy” v době internetové, kdy nikdo nemá čas (a chuť) číst dlouhé a komplikované texty, je ošemetná práce.

Úskalí, na které můžete narazit, je hned několik.

Řekněme, že jste se rozhodli napsat něco, co se dá nazvat “popularizačním článkem” o tématu, které lidi zajímá, ale je lehce kontroverzní (a i proto lidi zajímá). Kontroverze obvykle vyplyne ze dvou věcí.

Za prvé, ani sami vědci se neshodnou, jak to doopravdy je.

Vemte si například situaci okolo výživy. Způsobuje obezitu přemíra kalorií, nebo inzulin? Odpověď vůbec není jednoduchá, a záleží na tom, jakého vědce (a tím myslím přímo lidi, který se tím profesně zabývají - více o tomhle později) se zeptáte. Tyhle dva tábory jsou tak daleko, že si dokonce pojmenovaly své dva modely vzniku obezity, a tak můžete být svědky zarytých (a zajímavých!) diskuzí mezi zastánci teorie kalorické rovnováhy, a teorie “carbohydrate-insulin”.

Čím jsem starší, tím víc dokážu ocenit fakt, že ne všechny věci, které vypadají, že si protiřečí, si ve skutečnosti protiřečí.

A proto, pokud někdy uvidíte kontroverzi, jejíž obě strany mají podporu v datech (a tím myslím opravdovou a kvalitní podporu v datech!), položte si otázku, jestli ty dvě věci, co si protiřečí, náhodou nemohou koexistovat.

Za druhé, vědci se shodnou na tom, jak to pravděpodobně je, ale v médiích to tak nevypadá.

Zde je potřeba si uvědomit jednu zásadní věc: většina biologie je ve skutečnosti nudnější, než si myslíte. Nebo ne, řeknu to jinak, protože biologie je naprosto dokonalá—většina zázračných vlivů na cokoli biologického je pravděpodobně nafouknutá bublina.

Je jednoduché to pochopit. Senzační informace táhnou mnohem více, než moje obvyklé konstatování, že 95 % zdraví je následkem triumvirátu “spánek, pohyb, výživa”.

Že 95 % výsledků v posilovně, na váze i na vyšetření u praktického lékaře je o tom, jak moc cvičíte, jak moc jíte, a jak dobře spíte.

To nikdo číst nechce. Každej z nás si radši myslí, že existuje panacea v podobě jedné látky, která nás magicky pošle o dva levely nahoru a ideálně nám i splatí hypotéku.

Hele, ale je to jednoduchý. Vy jste přece vědec, kterej má dostatečný základ v tom, o čem píše, aby posoudil, jak to je doopravdy.

Jenže, kde je hranice toho, co dokážete posoudit?

Vždycky, když píšu článek, mi nad hlavou visí (menší či větší) otazník, před kterým je napsáno něco jako: “Jsi dost chytrý na to, abys zrovna ty psal o tomhle?”

?

A, jako obvykle, jsou cesty ven.

První cesta je, že nebudete mít názor.

Napíšete článek, ve kterým shrnete dostupnou literaturu, konstatujete, že ani tento problém, jako všechny předtím, není zcela jednoznačný, umejete si ruce, umejete zapatlanou klávesnici, jdete dál.

Nikdo vám nemůže nic vyčítat.

Máte čistý svědomí. Přiznali jste si, že nemusíte vědět všechno, shrnuli jste literaturu, napsali jste článek, bingo. Vaše vědecká integrita je zachována.

A taky to nikdo nebude číst.

(Čest výjimkám, existují, ale je jich žalostně málo.)

Druhá cesta je, že budete mít názor.

Napíšete článek, ve kterém shrnete dostupnou literaturu a konstatujete, že je přece jasné, jak to doopravdy je.

Když máte štěstí, je to dlouhej článek. Můžete tedy předestřít své argumenty alespoň do úrovně, abyste si nepřipadali trapně sami před sebou. Můžete ukázat svým čtenářům, z čeho vycházíte, a tím dát své práci nějaký ten kredit věrohodnosti.

A, opět, nikdo to nebude číst—v závislosti na délce vaší argumentace a stupně kontroverznosti tématu, ke kterému se šťastně vyjadřujete.

Když nemáte štěstí, je to tweet. Neobhájíte v něm vůbec nic. Spoléháte na to, že vaše jméno mluví za vás, a doufáte, že jste v historii nikdy nic neposrali natolik, aby vaše kredibilita zajistila, že se vámi sdílená informace dostane do světa.

Novinka pro naivy: posrali. Nebo poserete. Jste lidi.

Třetí cesta je, že je vám to jedno.

Všichni známe lidi, kteří ví všechno o všem.

Doufám, že v tý kategorii nikdy neskončím, ale trochu se bojim, že jednou taky budu starý, senilní, nebo zubař.

Když nad tim tak přemýšlím, v tý fázi mi to asi bude už jedno, takže…sorry jako.

Máte tedy téma, máte i názor, nic nebrání tomu, aby vznikl popularizační článek, že?

Napíšete ho jako vědec, nebo jako psavec?

Samozřejmě, tahle otázka se prolíná s těmi problémy, které jsem nastínil nahoře. Je tu ale jeden aspekt navíc, o kterém se příliš nemluví.

Jak moc si vědec-popularizátor může dovolit zjednodušovat, aby (1) byla věda ještě v pořádku a on měl čisté svědomí, (2) to pochopil i normální nevědec, a (3) to normální nevědec vůbec chtěl pochopit?

Spojíte-li si tyhle kategorie s tím, co jsem napsal nahoře, vyjde vám z toho jedna nemilá věc.

Napsat článek tak, aby byl vědecky přesný, pochopitelný pro každého a navíc čtivý, je kurevsky těžká věc.

Ano, už slyším ty hlasy, které říkají, že nemám pravdu. Že dobrých popularizátorů je spousta. Slyšel jsem ty hlasy už dřív. Víte, čí ty hlasy většinou jsou? Kolegů vědců.

Názor vědce na popularizaci vědy je podle mýho názoru obvykle blbej indikátor toho, jak dobří zrovna vy jste v tom, co děláte.

Ne, to neznamená, že nemám rád, když mě tu a tam někdo z kolegů pochválí, jen říkám, že vědci nejsou cílovka popularizačních snah a tudíž bychom se asi neměli klepat po ramenou, jak to děláme dobře, když naše příspěvky čtou (a ocení) jen další vědci.

Je taky důvod, proč vědci obvykle popularizují výzkumy všech ostatních, jen ne ty svoje—když jste v něčem špička oboru a znáte veškeré nuance dané problematiky, posouváte se na spektru “komplikované, ale přesné <-> jednoduché, ale nepřesné” velmi nebezpečně doleva (tedy za předpokladu, že chcete mít čisté vědecké svědomí).

A nikdo to nebude číst.

A tak napíšete článek jako psavec, ne jako vědec.

Psaní na internet je taky docela věda.

Co funguje, co nefunguje, co z toho, co funguje, si dokážeme uvědomit a dělat cíleně.

Taky jste si všimli, jakou strukturu má dnes většina virálních článků?

Taky vás sere, když autor napíše jednu větu na řádek?

Mě strašně.

Jenže lidi to z nějakýho důvodu čtou.

Takže máme dvě možnosti - ignorovat trendy a psát si pořád po svým, do velkýho bloku textu, kterej (ehm, opakuju se, já vim) nikdo nebude číst, nebo prostě budeme psát tak, jak si internet žádá, pokud tedy chceme, aby naše snažení se nevyšumělo do prázdna.

Skončíme s článkem plným zjednodušení, za který nás kolegové vypeskujou a lidi v komentářích, kteří si myslí něco jiného, osmažej jak řízek.

Skončíme s článkem napsaným úplně jinak, než jsme zvyklí, než nás učili na fakultě v rámci “akademického psaní”.

Skončíme, alespoň občas, s názorem. Alespoň tehdy, když svědomí dovolí.

A nebo to nikdo nebude číst.