Jakou barvu má tohle? A jakou tohle?
Jakou barvu má tohle? A jakou tohle?
aneb jak se žije barvoslepému
Žije se mi úplně normálně. Díky za optání. Nothing to see here, move on.
(No, dobře, ne tak docela.)
Předně — o jak moc silné barvosleposti se tady bavíme? Jen se podívejte.
Znáte takové ty vtípky, jak “barvoslepí lidé nepoznají mezi těmito obrázky rozdíl”? Vždycky mě strašně bavily. Takže, aby mezi námi bylo jasno — já nemám naprosto tušení, co v těch čtyřech polích vidíte vy.
Když se zeptáte mě, povím vám, že pro mě jsou obrázky “normal”, “deuteranomaly” a “protanotopia” naprosto zaměnitelné. Prostě mi přijdou úplně stejné.
(Počkám, až se znova zakoukáte do obrázků, překlenete fázi “dělá si z nás prdel” a následně srovnáte čelisti tak, aby vás pak celý den nebolely. Jen do toho.)
Barvoslepost je pitomej název.
“Ty jsi barvoslepý? To jako, že vůbec nevidíš barvy?”
Vidím. Vidím je docela dobře, díky za optání. Teda, dobře na své standardy. Vaše standardy mě příliš nezajímají, pokud nezasahují do mých standardů.
Vážně. Člověk, co vymyslel, že nejpoužívanější barvičky ve fluorescenční mikroskopii budou zelená (protože s GFP — zeleným fluorescenčním proteinem — se dá zfúzovat cokoli a vy to pak můžete pozorovat v buňce) a červená (protože každý chce vidět aktinová vlákna, vypadá to moc krásně!) by zasloužil nakopat do hader.
A tam, kde se signály GFP a aktinu překrývají, vidíme žlutou barvu…
Barvoslepost má mnoho podob.
Už jste to četli nahoře — takový ty škaredý názvy pod jednotlivými obrázky, ve kterých já nevidim rozdíl a vy reagujete, že to je naprosto šílené.
To, co o barvosleposti potřebujete vědět vy je, že je to spektrum.
Žádní dva lidé nevidí barvy úplně stejně, my barvoslepí jsme prostě jen úchylnější, než vy normální. (Bavili jste se ale někdy ale s “nebarvoslepým”, kde je hranice mezi lososovou a starorůžovou? Ha? Zkuste to někdy. Výsledkem bude hodinová debata na téma, které barvoslepý naprosto nemusí řešit a absolutně ho nezajímá.)
To “spektrum poruch barevného spektra” má naprosto prozaickou příčinu.
V oku máte různé typy buněk. Ty z nich, co jsou zodpovědné za barvocit, se jmenujou čípky. Máte jich tři druhy (identifikujete-li se jako člověk) a každý z těch druhů je citlivý na jinou vlnovou délku světelného spektra. Jedny se aktivují červenými odstíny (L čípky), druhé zelenými (M čípky), třetí modrými (S čípky).
Funguje to jako velkej RGB míchač.
Přijde světlo, které aktivuje trochu S buněk, víc M buněk a nejvíc L buněk, a mozek ty signály smíchá dohromady jako malíř na paletě a řekne, že o tomhle signálu nám rodiče říkali, že to je přece červený.
(Fun fact: ty druhý buňky se jmenujou tyčinky a jsou mnohem citlivější na světlo, než čípky. Takže když je šero, vidíte celkem obstojně — protože vaše tyčinky jsou vybuzené i tím málem světla, co máte — ale vidíte černobíle, protože vaše čípky už to zabalily. To já jen tak.)
Když jste barvoslepí, vaše čípky nefungují ve správném poměru.
Když jste barvoslepí jako já, znamená to, že vaše L čípky (ty, co reagujou na červenou barvu) jsou líné mrchy a “vaše červená” prostě nezáří tak, jako červená normálního jedince.
Pak vám někteří ukážou obrázek vánočního stromečku s červenýma baňkama ve dvou kopiích vedle sebe, popsaný lakonickým barvoslepí lidé nepoznají mezi těmito stromečky rozdíl, a když jim potvrdíte, že to tak doopravdy je, zhrozí se, jak smutný je váš svět.
Well, good to know that.
Jedna z nejznámějších věcí o barvosleposti je, že jí trpí mnohem častěji muži. (Stejně jako rýmičkou.)
Udává se, že asi 6-8 % chlapů má nějakou formu poruchy barvocitu. Daný je to tím, že klíčové geny pro dobrou barevnou viditelnost jsou přítomny na chromozomu X.
Chromozom X mají pánové, jak známo, jen jeden. Jeho protějškem je malinký a zubožený chromozom Y, který obsahuje oproti chromozomu X jen málo genetické informace. Ženský, jak známo, maj Xka spořádaně dvě, tak, jako má každý slušný člověk od každého slušného chromozomu.
Znáte to, že jo — chlap XY, žena XX.
Zdravý člověk má dvě kopie od každého chromozomu. Je to proto, že když máte jeden poškozenej a nemůžete si z něj přeložit genetickou informaci, je tam druhej, aby vás zachránil. (Ano, reálně potřebujete jen jeden chromozom. Druhej je na střídačce, když se ten první podělá.) Jednu kopii každého chromozomu zdědíte od tatínka a druhou od maminky.
Jenomže když se tak nad tím zamyslíte, chromozom Y maminky nemaj. A tak ho nutně vždycky musíte zdědit od tatínka. A to znamená, že od maminky zdědíte jenom jedno její X.
Pokud je to jedno X od maminky nějak poškozený, není tam to druhý X, aby se z něj vzaly náhradní geny. Je tam jen malý a nedomrlý Y, na kterým například ty geny ovlivňující barvocit protě nejsou.
Ano, pánové, máme prostě méně genetické informace. Se s tim smiřme.