Jak vzniká cukrovka?

Aneb diabetes mellitus typu II snadno a rychle

Moje twitterová timeline začala být včera plná povídání o cukrovce — patrně po tom, co jeden novinář vznesl zajímavý návrh:

Takže, pro pořádek: co je to cukrovka druhého typu, a čím je způsobena?

(Originální twitterové vlákno zde, pokud preferujete interface sociální sítě.)

—

Předně, nebudeme se hádat, jestli je diabetes typu II způsoben přemírou tuku nebo cukru/sacharidů ve stravě. Je prokázána asociace s obojím. Biochemie toho, proč například přemíra tuku ve stravě způsobuje cukrovku, je poměrně složitá věc. Zkusim to trochu naťuknout, jo?

Za prvý - sacharidy.

Sacharidy jsou skupina živin, do kterých patří i cukry. Vyznačují se tím, že když je strávíte a vstřebáte, v krvi plavou obvykle jako glukóza, a méně jako fruktóza a další podobní kamarádi. Získáváme z nich energii.

Za druhý - tuky.

Tuky jsou jiná skupina makroživin. Vyznačují se tím, že v krvi nemůžou plavat jen tak (představte si olej ve vodě). Jejich transport a metabolismus je tak malinko komplikovanější. Jo, a taky z nich získáváme energii.

—

Když už vám plave v krvi něco, z čeho můžete získat energii, snažíte se to nacpat do buněk.

Když vám v krvi plave obojí, cukr i tuk, tak nejdřív cpete do buněk tuk, a až potom cukr.

Problém je, že buňky nacpaný tukem už moc cukr papat nechtěj. A tak vám cukr - v podobě glukózy - plave v krvi déle, a plave ho tam více, a může tam dělat hnusný věci a cpát se na místa, kde nemá co dělat. Proto není úplně košer mít dlouhodobě zvýšenou glykemii. Diabetici vědí.

Tuku můžete uložit kolik chcete. Jen se podívejte do zrcadla, a víte, že to tak je.

Cukru ne. Tělo nemá moc tkání, ve kterých se dá skladovat cukr. Svaly a játra poberou, co poberou, a jinak není moc kam ho cpát.

Spousta cukru plavajícího v krvi říká tělu "hej, potřebujem inzulin, abych mohl nacpat cukr do buněk".

Inzulin - vyloučený tělem v reakci na cukr - ale nestačí. Bo není kam ten cukr nacpat.

Tělo ale neví, že není kam, a tak vyplive inzulinu víc.

Co nejde silou, jde větší silou.

Akorát, že občas ani síla nestačí. Když jste buňka, před membránou vám stojí inzulin a zvoní na zvonek "služebníček, mám tu pro vás cukříček!" a vy ho nechcete, co uděláte? Odpojíte zvonek. A začnete být rezistentní k inzulinu. Prostě vás už nesere, že zvoní, neslyšíte to.

A tak máte v krvi kotel inzulinu, kterej nic nemůže, a kotel glukózy, která nikam nemůže. Může jen dělat bordel a vázat se na věci, na který se vázat nemá. A pak vám jednoho dne uříznou nožičku.

—

Roli speciálního vetřelce má pak fruktóza. Její metabolismus je malinko jinej než glukózovej. Fruktóza, když neví kam, nacpe se do jater a prostě se metabolizuje.

Akorát, že se ta metabolická kaskáda někde musí zastavit. Tady se zastaví na citrátu. Ale co s citrátem? No, uděláme z něj tuk.

A vám se ke glukózový krvavý polívce přidají ztučnělá, nefunkční játra. Je to podobnej princip jako u alkoholiků.

Je to asi a pravděpodobně (pravděpodobně, protože tomu nerozumíme úplně!) nadbytek energie, ať už v podobě sacharidů nebo tuků, co vám způsobí diabetes.

Dobrá zpráva je, že pokud je problémem nadmíra cukru v krvi, je tu jistá cesta ven.

Cukr (sacharidy) totiž nemusíte jíst. Vůbec. Fakt, věřte mi, kontroloval jsem to. Tu trochu glukózy, kterou vaše tělo doopravdy potřebuje, si dokáže vyrobit.

Neříkám, že to je optimální.

Protestuji ale proti tomu, že existuje něco jako "doporučená denní dávka" sacharidů, natož cukru. Proč? Pro koho? A komu tím prospějete? Sure, někomu bude se sacharidy líp; bavíme se ale o cukrovkářích II. typu, ne o zdravých lidech.

Takže tak. Tahle věc je o tři vesmíry komplikovanější, než se zdá, a rozhodně více, než jsem ji udělal tady; tohle je ale něco, co by snad většině non-nerdů mohlo pomoct.

Dovolil bych si dodat, že nechci říct, že si každý může za svou cukrovku sám, protože se přejídá. Jídlo je dneska bohužel takový, že přejíst se ho je brutálně jednoduchý, a levný jídlo je na tohle ještě horší. To jsme ale v jiném tématu.

Já chtěl jen tento, biologii.