Jak položit rakovinu na lopatky

aneb příběh o jedné publikaci z vlastního písečku

Bavíme se o leukémiích. Leukémií je spousta druhů. Jedna z nich, chronická myeloidní, je trochu speciální kus.

Speciální v tom, že je v drtivé většině případů způsobena jedním proteinem, kterej se zove BCR-ABL.

První svého druhu

BCR-ABL je kočkopes, který vznikne, když vaše buňky vezmou kus chromozomu s číslem 9 a připlácnou ho na jiný (číslo 22). Tenhle kočkopes je charakteristický tím, že se začne montovat prakticky do všech dějů, který v buňce probíhaj.

Za výsledek to má, že taková buňka se začne chovat jako děcko, který se místo toho, aby v kostní dřeni dospělo a naučilo se fungovat, rozhodne, že je nejlepší a ovládne svět. Začne se množit a zatvrzele odmítá umřít. Prostě rakovina.

Výhoda téhle vpravdě nezáviděníhodné situace je, že trefit léčbou jeden protein je poněkud jednodušší, než trefit jich víc.

A tak vznikl Imatinib.

Imatinib brání tomuhle kočkopsu chovat se jako sprateček. Je to první léčivo svého druhu - malý inhibitor tyrozinových kináz. Cílená léčba.

Imatinib dovolil pacientům s chronickou myeloidní leukémií — při troše štěstí — celkem slušně žít.

Jelikož ale první nepsaný zákon biologie říká, že na každou léčbu může vzniknout rezistence, i Imatinib má své problémy. Příčin je několik. Kočkopes se třeba změní natolik, že si Imatinibu ani nevšimne.

A tak vznikly další léky tohohle druhu, účinnější. Třeba Dasatinib. Tam, kde Imatinib selhal, Dasatinib účinkoval. Nějakou dobu.

A kolečko se opakuje. Chce to jinou cestu.

Jedna z těch cest může být trefit jinou molekulu, která pomáhá buňce dělat bordel. Jednou z takových molekul je CK2.

Když si buňka hledá jinou cestu

CK2 se taky v buňkách montuje do všeho možnýho, ale dělá to chytřeji — prakticky se nestává, že by rakovinu způsobila sama. Je to taková šedá eminence v pozadí, která potichu podporuje ostatní rebelie.

Trochu problém je, že pacientských vzorků, na kterých by se dalo otestovat, jestli to, že trefíte BCR-ABL a CK2 zároveň povede k nějakým zlepšením, není věru moc. Zaplať satan, že jich není moc.

Museli jsme tedy jít jinou cestou. Tou cestou jsou buněčné linie.

Buněčné linie jsou v podstatě rakovinné buňky, které můžete pěstovat v laborce. V lahvičkách. Slouží nám jako primitivní model rakoviny. Je třeba přiznat, že jsou notoricky známé tím, že na nich funguje kdeco — někde se ale začít musí.

A tak jsme vzali buněčné linie, které mají svůj původ v chronické leukémii, a udělali jsme je rezistentní k imatinibu a dasatinibu. To znamená, že tyhle buňky vesele rostly i tehdy, když jsme na ně nalili léčiva v koncentracích, které by je za normálních okolností zabily. Imatinib a dasatinib na ně prostě a jednoduše nefungoval.

Zkusili jsme, co udělá, když jim přilejeme něco, co trefí zároveň i CK2.

To něco se jmenuje Silmitasertib. Je to léčivo, které prošlo klinickými testy u jiných druhů rakovin — to znamená, že to není nějaká obskurní látka, která zabije vás spolu s vaší rakovinou. Je to věc, která funguje.

Když jsme nalili Silmitasertib na naše věru primitivní modely, účinkoval.

Nejzajímavější na tom ale je, že když jsme ho zkombinovali s imatinibem a dasatinibem — tedy těmi látkami, kterých si naše buňky předtím ani nevšimly — tak naše milé linie umíraly ochotněji, než jen s každou látkou samotnou.

Výsledky jsou konečně publikovány, tady.

Bude to k něčemu?

Uvidíme.