Jak funguje imunoterapie
Málo to o mně víte, protože mě většinou sledujete kvůli kovídku, ale můj hlavní zájem se v posledních letech točí kolem leukémií. A leukémie, přátelé, poslední dobou rádi léčíme pomocí imunoterapie.
Imunoterapie zní strašně krutopřísně, ale ve skutečnosti je myšlenka schovaná za tímto slovem velmi jednoduchá: pojďme využít naši imunitu k tomu, aby nás zbavila rakoviny. A zrovna u leukémií — tedy “tekuté” formě rakoviny — to z několika důvodů funguje celkem slušně.
Hlavní roli v tomhle filmu hrají cytotoxické lymfocyty. Cytotoxické lymfocyty jsou takoví malí vrahouni. Když jste buňka, která podle jejich názoru nemá v těle co dělat, prostě vás odkrouhnou. Vaše smůla, že blbě čumíte.
Otázka za miliony (a to prosím doslova, imunoterapeutické léčivé přípravky patří mezi suverénně nejdražší věci, co vám velké zlé farmafirmy nabízí) je prostá. Jak donutit vaše vlastní cytotoxické buňky, aby zabíjely ty rakovinné?
Protože to není vůbec triviální. Každý správný vrahoun ví, že nesmí střílet do vlastních řad.
A rakovinné buňky jsou naše vlastní. Není v nich příliš cizorodého. Jsou to naše vlastní buňky, které se rozhodly, že se vykašlou na první přikázání slušné buňky, tedy “nebudeš se množit, když nemáš”. Nádorové buňky na to prděj. Nádorové buňky se rozhodly, že ovládnou svět tím, že se budou množit podle svých pravidel.
Tedy pořád.
Takže, jak se to dělá?
—
Prvně musíte najít na rakovinné buňce něco, podle čeho je vrahouni poznaj. A to není jednoduché. Bez střelby do vlastních řad se to obejde málokdy.
V praxi se nejvíce používají tyhle imunoněco přístupy v léčbě rakoviny B lymfocytů. To jsou ty malé, hodné buňky, co za normálních okolností vyrábí protilátky. Možná to na první pohled vypadá, že mít jich o trochu víc není na škodu, ale věřte mi, že když tyhle hodný buňky tvoří 90 % všech buněk ve vaší ctěné krvi, názor rychle přehodnotíte.
Štěstí v neštěstí je, že se bez nich obejdete. Sice k vám nějakou dobu musej chodit lidi ve skafandrech, ale je to furt lepší, než umřít.
Na povrchu B lymfocytů je jedna molekula, kterou jinde nenajdete. Říká se jí CD19. (Imunologové strašně rádi tříděj molekuly podle CD čísel. Dodnes jim to mám za zlé.) Prostě a jednoduše, máte-li na svým povrchu protein CD19, jste s pravděpodobností hraničící s jistotou B lymfocyt.
A pokud máte rakovinu B lymfocytů, není nic jednoduššího, než říct vrahounům, že maj odkrouhnout všechno, co smrdí po CD19.
—
To se dá udělat několika způsoby.
Jeden z nich je poměrně triviální. Lehnete si na čtyři týdny na lůžko, kde do vás bez přestání pumpujou jednu cool protilátku. Teda, takovej protilátkovej hybrid. Teda, ona to vlastně není ani tak úplně protilátka. Ale nebudu vás motat. Je to prostě věc, která má na jedný straně kousek, co umí bezpečně poznat CD19, a na druhý straně podobnej kousek, kterej umí poznat jiné cédéčko, to s číslem tři. CD3.
Pokud máte na svým povrchu CD3, je poměrně jisté, že jste T buňka. Trochu méně už je jisté, že jste vrahoun, ale co, léčíme rakovinu, nějakou pravděpodobnost tady zvládnem obejít.
A když zrovna vrahoun jste a máte něco přivázaného na CD3, tak zabijete to, co zrovna jde kolem. A nebo to, co vám visí na druhým konci téhle malé, chytré molekuly — tedy buňku s CD19. Ta nemusí být nutně nádorová, ale jak jsem říkal, někdy je lepší život bez B lymfocytů, než smrt.
A tak propojíte cytotoxický lymfocyt s rakovinnou buňkou. Zásah, potopená.
—
Existuje trochu fikanější způsob. Zahrnuje sprostá slova jako “genetická modifikace” a “chimérický receptor”. Dělá se to asi takhle.
Milí páni doktoři vám odeberou krev. Izolují z ní vaše vrahouny. Daj je do mističky, a protože slušný buňky se jen tak nemnoží, musí do nich šťouchnout několika látkama. Interleukiny, aktivační protilátky, energie čchi, znáte to. Vypadá to pak jako na obrázku. Romantika jak noha. (Ano, to jsou moje buňky a moje ruka.)
Takový buňky se pak daj geneticky modifikovat. Paní a páni v laborce do nich sprostě přidaj gen pro chimérický antigenní receptor, tedy věc, která se pak objeví na povrchu vrahouna a umožní mu poznat (třeba) CD19.
Říkaj tomu CAR-T lymfocyty.
Nějakou dobu je v laborce nechaj růst, krmí je, zahřívaj je, vy máte divnej pocit, že kus vás roste mimo vaše tělo…ehm. Zpět. Když jich je po nějaké době asi jako čínských vojáků (miliardy, rejpalové), tak je vezmou a pošlou je na bojiště.
Tedy do vaší krve. Jenže teď tyhle předtím neschopné buňky umí poznat ty rakovinné. Co se děje pak ve vašem těle, nechtějte vědět. Krev. (Doslova, čtete to, že jo?)
—
Pochopitelně, není to taková sranda. Ale na to, abyste pochopili, co váš imunitní systém umí (a jaký má potenciál!) to stačí.
Tak zas příště.