Děti, kouzla a čáry

Než začnu — předpokládám, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Já i vy.

Moji drazí nejmladší ještě nejsou ve věku, kdy se můžou očkovat, takže pokud mi po přečtení budete chtít napsat něco jako “tobě se to kecá, ty se rozhodovat nemusíš”, pak máte pravdu.

Vinen ve všech bodech obžaloby. 

—

Děti jsou specifická stvoření. 

Kouká to na vás vašima očima, odmítá to dojídat jabka, i když to řve hlady (ale lipánek bere kdykoli), skáče vám to po hlavě. A je to na vás závislé.

Dítě se vyznačuje tím, že ho milujete nejvíc na světě, a zároveň o něj máte šílenej strach.

—

Dítěti nemůžete ukázat naprosto jasnej graf, že vakcíny pomáhají, aby vám pomohlo s rozhodnutím.

Dítě na váš dokonalý graf nakreslí v lepším případě srdíčko nebo autíčko (s veeeeelkým křídlem vzádu!), v horším vám ten graf začmárá a roztrhá.

Pokud je dítě již staršího věku, jeho repertoár geometrických obrazců už je dostatečně široký na to, aby svůj názor dalo najevo jinak, než “takový ten trojhranný čtverec, tati”.

Prostě, to rozhodnutí je na vás. A vy ho děláte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A tak to má být.

—

Dovolím si přirovnání, jo?

Je úplně jedno, jestli vám přijde sova s dopisem, nebo SMSka s kódem. 

Jestli se ten pán, co za to může, jmenuje Albert Bourla, nebo Albus Brumbál. 

Jestli je v tom lektvaru výtažek z mandragory, nebo mRNA. 

(Mimochodem, je teda Brumbál klaďák, nebo záporák? Pořád v tom nemám jasno. Víte co, činy pro dobro lidstva, ale zase ta jeho sestra a využívání okolí…nevím, no.)

—

Pointa je, že nikdy nebudete té magii rozumět natolik, abyste si byli svým rozhodnutím stoprocentně jistí.

A je úplně jedno, jestli jste právník, automechanik, ekonom nebo popelář. 

(Na tomto místě bych chtěl vzdát hold všem popelářům, kteří mávají dětem do oken — díky!)

Je jedno, jestli jste Princ dvojí krve, kterej do svýho lektvaru dává 14 fazolek, protože je to lepší, než těch 13, co je v protokolu.

Je jedno, jestli tomu nerozumíte vůbec, trochu, nebo hodně. Nikdy si nebudete stoprocentně jistí.

—

Je mi naprosto jasný, že klinické studie nejsou všechno. 

Co vám budu povídat, taky jsem nervózní, když se k mým dětem blíží někdo, kdo má v ruce ostrej předmět a netají se tim, že ho hodlá bodnout mým miláčkům do těla.

Na druhou stranu, taky plácnu mláděti v horečce paralen.

I přesto, že jsem četl příbalovej leták. (Četl jsem ho radši jen jednou, bylo mi z něj nevolno.)

Taky jsem četl studie, které docela slušně ukazují na to, že antipyretika (ty léky, co snižují horečku) ve skutečnosti prodlužují dobu, po kterou jste nemocní.

Protože váš imunitní systém je při vysoké teplotě výkonnější. 

Ale kdo má žaludek na to koukat na svý dítě v horečce? 

Podejte mi ten lektvar, Severusi.

—

Nákaza virem SARS-CoV-2 je pro drtivou většinu dětí bez problému. Ale pro některé ne. 

Jsou děti, co mají long covid. Jsou děti, kterým se měsíc po infekci splaší imunita a skončí v nemocnici s MIS-C. Jsou děti, která nemají lehký průběh, a na covid zemřou.

Nikdo neví, jestli infekce virem, který známe dva roky, nebude mít následky za deset, dvacet let.

—

Máme vakcínu, kterou jsme vyzkoušeli na stamilionech dospělých. Celkem se rozdalo zatím asi 1,5 miliardy dávek.

V USA dostalo vakcínu přes osm milionů dětí. 

Žádné velké průšvihy se (zatím) nekonají.

Neznáme biologický mechanismus, který by mohl znamenat větší dosud neznámé riziko při použití vakcíny, než při infekci virem. To neznamená, že neexistuje — ale neznáme ho.

—

Je jen na vás, jestli to stačí na to, abyste zvolili magii, nebo zůstanete mudlou. Ať tak či tak, budeme si všichni držet pěsti, aby naše rozhodnutí bylo správné.