Co potřebujete vědět o inzulinu

metabolická série #5

Jeden hormon vládne všem, jeden jim všem…a nebo taky ne. 

—

Většina lidí má povědomí o tom, že inzulin je taková ta věc, kterou si musí píchat cukrovkáři. 

Vybraní jedinci, kteří četli knihy Jasona Funga ví, že inzulin je jediná entita ve vesmíru, která umí překonávat zákony termodynamiky. Fyzici prominou, jestli jsem na něco zapomněl.

K čemu je ale inzulin doopravdy?

—

Inzulin je hormon, který donutí tělo uložit si dostupné energetické zásoby. 

Česky to znamená, že vám po jídle v krvi plave změť vstřebaných cukrů a tuků, a inzulin slouží k tomu, aby příslušným buňkám dal najevo, že by se mohly zbrchat a napapat se.

A ne, tím, že se dostane cukr do příslušných buněk, to nekončí. Inzulin má totiž vliv i na spoustu dalších věcí, které jsou k efektivnímu ukládání energie potřeba.

Bavíme se o efektivním ukládání tuků. O výrobě nových proteinů. O tom, že všechno se musí uložit v zásobní formě, takže inzulin stimuluje dráhy vedoucí k syntéze glykogenu, triglyceridů…a tak dál.

Buďte v klidu, nikdo si to nepamatuje. Stačí, když budete vědět, že inzulin rovná se ukládání energie. 

—

Jako s každým hormonem, kouzlo je ve správném množství. 

Není nic jako “hodný” hormon a “zlý” hormon. Dávka je všechno, na čem v biologii záleží. 

Nemáte inzulin? Diabetes I. typu. Nic příjemného.

Máte moc inzulinu? Inzulinová rezistence, metabolický syndrom, diabetes II. typu. Nic příjemného. 

(Byť, uznávám, obvyklá cesta k němu asi zahrnuje spoustu cukru a tuku, a to příjemné je, jinak bychom to nedělali, že. Jo a mimochodem, cukrovka jako taková je problém spíše množství tuku, ne cukru — ale to je komplikovaný a možná na jindy.)

—

Správné množství je poměrně ošemetná věc. Dobrá zpráva je, že pokud nemáte doma malou laborku, můžete to pustit z hlavy, bo to stejně nezjistíte. 

Obecně se dá ale pro udržení “správného” množství udělat. 

Za první, hýbat se. Někdo to neuslyší rád, ale posilovna je v tomhle dokonalá. Běh je zase fajn na jiné věci, abych byl fér. Dělejte obojí. 

Za druhý, pochopit, že biologii neočůráte. Jak to myslím?

Když chcete vyrobit rezistenci jakékoli buňky na cokoli, tak tý buňce pomalu podstrkujete tu věc tak, aby o ní buňka tak akorát věděla. Ona si časem zvykne, a vy v tu chvíli přidáte. Ona si zase zvykne, a vy přidáte. Na konci máte buňku buďto chcíplou, nebo rezistentní k tomu, na co by na začátku chcípla — a teď si v tom vesele roste. 

Když si udržujete hladinu inzulinu pořád lehce nad normálem (třeba tím, že jíte 8x denně malý porce stravy, která kolem přírody letěla tak maximálně v nákladním letadle), je riziko větší, než když se jednou denně přežerete jak milostpán a zbytek dne do inzulinu nešťoucháte.

Z toho, mimo jiné, vyplývá, že můžete být krásní a hubení, a přitom mít inzulinovou rezistenci jak Brno. A to nechcete.

Rezistenci. Ne Brno. I když…ale nic.

—

Závěrem bych rád dodal, že tohle všechno je absolutní minimum.

Špičky obezitologické vědy se dokážou hádat do krve, za co všechno inzulin může a nemůže, jestli může obezita za inzulin nebo inzulin za obezitu, cukr za rezistenci nebo tuk za obezitu a tuk za diabetes a cukr za skvrny na Slunci.

Jsou to často velmi zábavné rozhovory a pro nás (poučené) laiky leckdy problematické v tom, že nevíme, čemu věřit.

Naštěstí jsou všude principy, na kterých se dá stavět. Inzulinovou rezistenci nikdo nepovažuje za “hodnou”, a prostředky, jak s ní naložit, jsou. 

Začněte tam.