Biologie rozhodování

Rozhodujeme se z vlastní vůle? Objektivně? Svobodně? Nebo jsme otroky naší biologie?

[Disclaimer: Tento článek vznikl pro ročenku almacareer.com.]

Jeden zajímavý experiment se zabýval tím, jak moc jste ochotni někoho zastřelit.

Samozřejmě, že ne jen tak, z čirého rozmaru. Naopak. Váš úkol byl velmi důležitý. Jako účastníci experimentu jste měli na základě zlomku sekundy odhadnout, zda potenciální útočník vytahuje z kapsy mobilní telefon, nebo pistoli. A na základě této rychlé reakce jste měli být ti, kdo udělají „správnou věc“ – tedy buď nechají nevinného s telefonem žít, nebo zastřelí potenciálního útočníka.

Je to jednoduché, že? Prostě se zaměříte na kapsu a na to, co má dotyčný v ruce.

Jenže ono to tak jednoduché není. Váš mozek je totiž mnohem chytřejší než vy a registruje mnohem více věcí, než si uvědomujete. Zatímco vy si za zlomek sekundy, po který vám vědci ukážou obrázek, stačíte sotva uvědomit, zda dotyčný držel telefon nebo pistoli, váš mozek za tu dobu stihne mnohem víc.

A tak život vašeho protějšku závisí například na tom, zda jste unavení.

Unavený mozek dělá více chyb. Záleží na tom, zda jste podráždění, neboť pokud vás přes den něco namíchlo, máte větší tendenci zmáčknout spoušť. Záleží na tom, jestli pociťujete strach, protože pokud se bojíte, máte větší tendenci se chránit. Záleží na tom, jaká je zrovna denní doba, protože přes den přece nikdo nebude vytahovat pistoli, to se dělá v noci pod rouškou tmy. Záleží na tom, zda jste v minulosti prožili trauma. Záleží na tom, zda jste muž nebo žena, protože vaše hladina testosteronu ovlivňuje vaši agresivitu, a záleží na tom, zda potenciálním útočníkem je muž, nebo žena. Záleží na tom, jestli je to člověk mladý či starý, záleží na tom, jak se tváří. Zda je vám sympatický.

Tohle všechno váš mozek registruje, vyhodnotí během okamžiku, a vaše svobodné, objektivní rozhodnutí je ovlivněno.

Impulzivita a přemýšlení

Případ s útočníkem je specifický tím, že na rozhodnutí máte krátký čas. Pokud byste měli delší dobu na rozhodnutí a byli byste schopni podívat se dvakrát, pětkrát, ověřit si fakta a potlačit své vnitřní impulzy z částí mozku, které pracují, aniž bychom si to uvědomovali, jistě byste se rozhodli správně.

Samozřejmě, že byste se rozhodli správně.

Samozřejmě.

Ale možná…

Jiný krásný experiment se týkal soudců, kteří rozhodovali o tom, zda pustí vězně na svobodu. Ti se (samozřejmě!) musí rozhodovat na základě objektivních faktů. Mají na své rozhodnutí čas. Přesto se ukázalo, že zdaleka nejvýznamnějším faktorem, který dokáže posunout rozsudek a tím rozhodnout o budoucnosti člověka, je doba uplynulá od chvíle, kdy soudci naposledy jedli.

Váš mozek je žrout energie.

Ačkoli tato záhadná tkáň tvoří jen asi 3 % z vaší tělesné hmotnosti, energie spotřebuje přibližně čtvrtinu. Váš frontální kortex – tedy ta část mozku, která je zodpovědná za racionální přemýšlení, ta část, jejíž velikost a výpočetní síla nás odlišuje od ostatních živočichů – je energeticky nejnáročnější. Dává smysl, že pokud jste po dobrém obědě a máte dostatek krevního cukru, který slouží jako palivo pro mozek, jste schopni informace zpracovat s vyšší pečlivostí. Dává taky smysl, že pokud jste uspokojeni dobrým jídlem a máte dobrou náladu, máte větší tendenci přimhouřit oko a osvobodit vězně, který spáchal stejný zločin jako ten, kterého jste těsně před koncem dopolední šichty poslali zpět za mříže.

Nejsem tu od toho, abych udílel chytré rady do života – jsem, ostatně, pouhý biolog. Ve světle předchozích skutečností bych vám ale doporučil vyjednávat o bankovním úvěru či hypotéce, na kterou máte problém dosáhnout, po obědě (nebo alespoň donést bankéři vydatnou svačinu). A ve výčtu podobných situací bych mohl pokračovat.

Tajemství lidského mozku

To, co odlišuje člověka od ostatních živých bytostí, je obrovský frontální kortex, tedy mozková kůra.

Zatímco ostatní živočichové jsou po většinu života ovládáni tím, čemu říkáme instinkty (tedy vzorce chování, které se projevují nezávisle na našem přemýšlení), u člověka se v průběhu evoluce vyvinula tato velká struktura, která má jediný cíl. A to instinkty potlačit a přimět nás, abychom se chovali tak, jak je pro nás výhodné. Slovo, které hledáme, je „seberegulace“. Role frontálního kortexu je tedy nutit nás dělat věci, které jsou velmi složité, ale zároveň jsou „správné“.

Definovat onu „správnost“ je poměrně komplikovaná záležitost. To, co je správné, totiž závisí na tom, v jaké kultuře žijeme. Ale popořadě.

Zatímco evolučně staré části mozku (zodpovědné za instinktivní chování) jsou plně vyvinuty někdy okolo třetího roku našeho života, frontální kortex se vyvíjí mnohem déle – až do 25 let věku. Důvod je jednoduchý. Instinktivní chování máme zakódováno v genech. Mluvím o věcech, jako je strach z hlasitých zvuků, potřebě jíst (a chovat se tak, abychom se k potravě dostali). Všechny záležitosti, které důvěrně znají rodiče malých dětí, jsou dané geneticky.

Naše kultura a hodnoty, na základě kterých se rozhodujeme, nikoli.

Geneticky jmte v podstatě stejní, jako lidé žijící kdekoli na světě, a přesto přemýšlíme úplně jinak. Musíme se naučit všechny koncepty, které nám zajišťují pohodlný život v prostředí, kde se nacházíme. Musíme si osvojit vzorce chování, kulturní zvyky, naučit se, jakých osobnostních znaků si na druhých ceníme. Musíme se naučit i to, jaké příběhy a lži se ve vašem prostředí vypráví.

Tyto věci se do genů zakódovat nedají. Frontální kortex je tedy jediná vaše část, která se evolučně vyvinula tak, aby byla na vašich genech co nejméně závislá, a aktivně potlačovala vaši přirozenost. Dává smysl, že je tato část vašeho přemýšlecího orgánu plně schopná fungovat až někdy okolo pětadvacátého roku života. Teprve tehdy se můžete – alespoň z tohoto hlediska – považovat za plně dospělého jedince.

Dopamin, mocný neuromodulátor

O dopaminu jste jistě slyšeli. Slyšeli jste o tom, že naše současná společnost je nastavena tak, aby naše potřeba potěšení se vnitřní dopaminovou injekcí byla uspokojována co možná nejčastěji. Mluvíme o tom, že naše mobily jsou vytvářeny na podobném principu jako hrací automaty. Mluvíme o tom, že jsme na dopaminu závislí.

Slyšeli jste pravděpodobně i o tom, že dopamin v našem mozku funguje jako odměna.

To ale není pravda. Chemicky za to mohou totiž spíš endorfiny. Dopamin pak působí jako motivátor. Dopamin je o očekávání odměny, a jako takový je důležitý pro to, abychom svým chováním následovali určitý cíl. Tím cílem může být cokoli – od okamžitého uspokojení, kdy je váš příspěvek na sociálních sítích odměněn srdíčkem, až po uspokojení, kterého se vám nedostane na tomto světě – ano, i představa nebeského ráje, do kterého přijdete po životě plném odříkání, je závislá na dopaminové signalizaci.

Dopamin, stručně řečeno, slouží k tomu, aby vás motivoval dělat věci, které považujete za přínosné.

Vaše rozhodnutí a vaše hodnoty

Představte si, že svému dítěti ukážete obrázek. Na obrázku je hejno ryb, a kousek od nich plave osamělá rybka. Hodnotový žebříček vaší společnosti, o kterém jsem mluvil, vás přivede ke komentáři.

„Podívej se, tahle rybička je určitě jejich vůdce a ukazuje jim, co mají dělat!“

Přitom by stačilo, abyste vyrůstali o pár stovek kilometrů déle, a komentář by zněl úplně jinak.

„Co ta rybička asi udělala, že ji ostatní mezi sebou nechtějí?“

Strávíte spoustu let tím, že modelujete mozek vaší ratolesti do podoby, která vám přinesla úspěch ve vaší společnosti, stejně, jako generace před vámi (ve skutečnosti spousta generací!) modelovaly mozek váš. Tím modelováním myslím zcela fyzickou věc – spojování neuronů v mozku do podoby sítě, která vám umožňuje přemýšlet tak, jak to umíte jen vy.

Váš mozek ale je, ať chcete nebo ne, uvězněn ve vašem těle. Řídí ho na základě signálů, které mu tělo poskytne. Na základě toho, jakou máte zrovna hladinu hormonů, jak jste se vyspali, najedli, co se vám podařilo včera a – v neposlední řadě – na základě toho, jak jste se vyvíjeli uvnitř matčiny dělohy.

Stojíte-li před důležitým rozhodnutím, které ovlivní život vás nebo někoho jiného, dejte své mozkové kůře prostor k vyhodnocení vašeho verdiktu v různých podmínkách.