Antivakcína

Vakcíny slouží k tomu, abychom imunitu naučili na něco reagovat. Antivakcína slouží k tomu, abychom imunitu reagovat odnaučili.

Ne, nedělám si srandu.

Naučit imunitu na něco specificky nereagovat by skoro určitě znamenalo průlom v léčbě autoimunitních chorob.

Autoimunita znamená, že vaše imunita reaguje na struktury vašeho těla.

Diabetici prvního typu by mohli povídat, jak “příjemná” je to záležitost.

Lidi s roztroušenou sklerózou taky. S artritidou. Mohl bych pokračovat.

Mechanismus je vždycky stejný.

Imunitní systém se chová jako vlkodav s mentalitou čivavy — dost silný na to, aby dělal problémy, a dost blbý na to, aby je dělal tam, kde nejsou potřeba. V praxi se tak imunita rozhodne, že bude útočit na struktury, bez kterých se poměrně špatně žije - třeba buňky, co vyrábí inzulin, nebo části nervového systému.

Pokud tyhle nemoci chceme léčit dneska, musíme potlačit imunitu jako celek — a to není zrovna cesta, která by se slučovala s pohodlným životem.

Bylo by super, kdybychom mohli imunitě nějak říct, že tohle má nechat na pokoji.

Ačkoli…

Existuje něco, čemu se říká “periferní tolerance”.

Rozumný imunitní systém není čivava a tak ví, že když například někde v těle pochcípá pár buněk, je potřeba je nechat na pokoji.

To tělo dělá tak, že na různé molekuly, proti kterým by třeba náhodou imunita reagovat mohla, pověsí specifickou chemickou značku.

Ta značka způsobí, že takové molekuly imunitu nezajímají.

Takže co se stane, když pověsíme tuhle značku na vakcínu?

Naučíme tělo na součásti té vakcíny nereagovat.

Je to vlastně strašně elegantní.

Vyvineme vakcínu, která bude obsahovat přesně ty věci, proti kterým nechceme, aby naše tělo reagovalo.

Označíme ji těmi značkami. Podáme vakcínu.

Imunita se odnaučí, že má na něco velmi specifického reagovat, aniž bychom poškozovali její účinnost jako celku — tak, jako tomu při léčbě autoimunitních chorob musí být dnes.